Hnojník: houba k jídlu, nebo na hnůj?
Ráno na trávníku stojí bílé válečky jako svíčky. Večer jsou z nich černé pahýly a pod nimi louže inkoustu. Kdo to vidí poprvé, myslí si, že houby shnily. Neshnily. Hnojník se rozpouští schválně a je to jeho způsob, jak rozsévat výtrusy.
A je to taky odpověď na otázku z titulku: hnojník je obojí. Mladý a bílý je jedna z nejjemnějších hub, jaké rostou. O pár hodin později z něj zbude černá kaše, kterou by nikdo nesnědl.
Proč se sám rozteče
Většina hub s lupeny pouští výtrusy jednoduše: dozrají a vypadnou mezi lupeny dolů. Hnojník tohle neumí. Jeho lupeny jsou natlačené tak těsně k sobě, že by výtrus mezi nimi uvízl a ven by se nedostal.
Tak to houba řeší jinak. Výtrusy dozrávají postupně, od spodního okraje klobouku nahoru. A jakmile je jeden pruh hotový, houba ho sama rozloží — pustí na něj látky, které lupeny rozpustí jako cukr ve vodě. Okraj klobouku se roztéká, odkapává a ohrnuje vzhůru, a tím otevírá místo pro další pruh výtrusů nad ním. Tak to jde odspodu až nahoru, dokud z klobouku nezbude nic.
Ta černá kapalina je plná výtrusů. Dřív se jí opravdu psalo jako inkoustem.
Jak rychle to jde
Rychleji, než se čeká. Hnojník vyroste přes noc, ráno je bílý a pevný, odpoledne mu začnou růžovět a černat lupeny a do druhého dne se rozteče. Nezastaví ho ani košík, ani lednice. Rozpouštění běží dál, i když je houba utržená, protože ho neřídí počasí, ale houba sama.
Proto se hnojníky nedají nosit domů „na potom“. Kdo je chce, musí je mít v hrnci do pár hodin, dokud jsou lupeny ještě úplně bílé. Jakmile zrůžoví, je pozdě.
Takže hnůj, nebo talíř?
Jméno mu dali podle toho, kde roste: na pohnojených loukách, u kompostů, na okrajích cest, všude, kde je v zemi hodně rozkládajících se zbytků. Hnojník je jedlík odpadků, a proto se ukáže i tam, kde by houbu nikdo nečekal — uprostřed města na trávníku u sídliště.
Na talíři se z něj stane něco jiného. Jen na to má hodně krátké okno: od rána do odpoledne.