Proč václavky rostou právě na svatého Václava?
Každý rok je to stejné. Půl září ještě nic, pařezy holé, a pak se jednou ráno ochladí, člověk vytáhne bundu — a za týden je celý les obsypaný václavkami. Tisíce hub naráz, na stejných pařezech, kde ještě minulou neděli nebylo nic. Hřiby přitom rostou už od června. Tak proč václavka čeká až na konec září?
Krátká odpověď: nečeká na kalendář, čeká na chlad. Přesněji na pár chladných dnů po sobě. A proč zrovna na ně, to už je delší povídání.
Plodnice je drahá
Podhoubí je v zemi nebo ve dřevě pořád — v zimě, v suchu, roky a roky. Houba s kloboukem, kterou z toho vidíme, je jen jeho krátká výprava na světlo: pár dní, nanejvýš týdny, vysypat výtrusy a zpátky.
Jenže ta výprava stojí podhoubí hodně. Na jednu plodnici spotřebuje spoustu vody a energii, kterou střádalo celé měsíce. Tohle nedělá jen tak, na zkoušku. Čeká na znamení, že se to teď vyplatí — a každá houba si to znamení vybrala jinak. V tom je celý rozdíl mezi hřibem a václavkou.
Hřib jede na teplo a déšť
Hřib má se stromem, pod kterým roste, dohodu. Strom mu posílá do kořenů cukr, který si vyrobil z listí a slunce, hřib za to pomáhá kořenům sát vodu. Dokud je léto a strom roste, hřib má co jíst.
Jeho znamení je jednoduché: pořádný déšť a teplo. Když zaprší a teplota se drží někde kolem třinácti stupňů, za týden dva vyleze. V červnu, v srpnu, v září, to je mu jedno. Proto se hřiby objevují ve vlnách po každém větším dešti, celé léto. A proto v suchém roce nejsou skoro žádné — nepřišel déšť, nepřišlo znamení.
Václavka jede na chlad
Václavka je jiný patron. Se stromem se nedohodla, ona ho jí. Prorůstá do dřeva, rozkládá ho a nechává po sobě pod kůrou černé šňůrky, které vypadají jako tkaničky do bot. Po těch se plazí dál, na další pařez, na další strom.
Jenže hlavní rozdíl je v tom, co ji nastartuje. Václavce déšť nestačí. Její podhoubí začne dělat zárodky plodnic, teprve když zažije několik dní za sebou, kdy teplota spadne k deseti stupňům. Zkoušelo se to: když se podhoubí nechá v teple, plodnice nakonec taky udělá, ale trvá mu to skoro měsíc. Když si napřed pár dní prožije v chladu, jde to za týden.
Takže ne sv. Václav. Prostě první opravdové podzimní ochlazení, které u nás bývá právě někdy kolem osmadvacátého září. Kdyby ten svátek připadl na patnáctého října, jmenovala by se václavka nejspíš nějak jinak.
Proč si to takhle zařídila
Na první pohled to vypadá nešikovně. Proč čekat, když v srpnu taky občas zaprší a ochladí se?
Právě proto. V srpnu se ochladí na dva dny a pak se zase vrátí třicet stupňů a sucho. Kdyby václavka vyrazila po každém takovém zakolísání, spálila by nastřádanou energii na plodnice, které uschnou dřív, než stihnou vysypat výtrusy. Několik chladných dnů po sobě je naproti tomu spolehlivá zpráva: léto skončilo doopravdy. Přichází vlhko, mlhy, chladné noci, a tak to zůstane. Teď se vyplatí dát do toho všechno.
A protože tahle zpráva dorazí do celého lesa najednou, vyrostou i václavky najednou. Odtud ty obsypané pařezy přes noc. Za dva tři týdny je po nich — ale podhoubí dole zůstává a v klidu čeká na další podzim. Některá podhoubí václavek takhle čekají už stovky let. To největší, které kdo našel, je v Americe a zabírá plochu jako tisíc fotbalových hřišť. Jedna houba.